Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vysoke Tatry - Stary Smokovec

3. 9. 2010

 

 

 

 

 

kunerad-vila.jpgVysoké Tatry 31.7–7.8 2010

Letošní dovolenou jsme pojali úplně jinak, než jiné roky a vyrazili vlastním autem společně s rodinou kamaráda Čemíška směr Slovensko, respektive přímo do Vysokých Tater do Starého Smokovce.

Na internetu jsme si sami našli ubytovaní v penzionu Kunerad, kde jsme měli zaplacenou pouze snídani a to hlavně z důvodu, že jsme počítali s tím, že budeme každý den na nějakém výletě a proto se budeme stravu řešit až přímo v místě, kde zrovna budeme.

Předem jsme si našli místa, kam všude by jsme se chtěli podívat, abychom měli alespoň částečně představu, co můžeme očekávat, hledat nebo na co se těšit. Chtěli jsme střídavě podnikat jeden den náročnější den, další odpočinkový, ale znáte to, člověk míní, příroda mění.

První výlet byl lanovkou na Hrebienok, odtud na vodopády Studeného potoka, zpět na rozcestí a výstup až na Zbojnického chatu (1999m.n.m). Počasí jsme chytli vcelku příjemné, žádné vedro. Cesta k vodopádům byla super, jednoduchá, nádherná příroda, co víc si přát. Od vodopádů jsme se tedy kousek vrátili a vyrazili směr Zbojnická chata. Nechápu, proč je na Slovensku značení délky tras v hodinách a ne v kilometrech, jako u nás, ale čas nakonec celkem souhlasil. Délka trasy měla být asi 2,5hodiny, nicméně v tu chvíli jsme přesně nevěděli, co nás čeká. Musím uznat, že příroda všude kolem je úchvatná a nezapomenutelná, ale taky musím napsat, že naše 6ti letá dcerka si před koncem několikrát sáhla na dno sil, hlavně těsně před chatou, když jsme ji sice ještě neviděli, až již nebyla daleko. Během výstupu jsme asi 2x nebo 3x zmokli a v kombinaci s výstupem na mokrých skalách v terénu, kdy se musíte držet řetězů, aby jste vyšplhali, to bylo opravdu trošku náročnější. Nakonec jsme se ale vyšplhali až k chatě, kde jsme si odpočinuli, dali si něco málo k jídlu, ochutnali místní borovičku, nafotili super fotečky a vyrazili zpět. Při představě, že nás čeká ještě ta samá cesta, se nám tedy moc nechtělo, ale konec konců to byla pohodička a my to nakonec zvládli. Cestou jsme ještě nafotili krásná, malá plesa, kde jste i z dálky viděli až na dno, což je úžasné, potkali jsme nosiče, které opravdu obdivuji, protože to co oni nesli na zádech se nedá ani popsat a při představě, že to šli několikrát za den, se mi točí hlava. Ve finále jsme dorazili opět k lanovce, ale cestu dolů jsme zvolili jinou. Půjčili jsme si koloběžky a mohli si tak vyzkoušet zase něco jiného. Zážitek to byl opravdu super, svištěli jsme dolů rychlosti necelých 50km/hod což v představě, že jedete tandemem a vaše malá dcerka se drží řídítek a celou cestu křičí, brzdi!!! I teď vhání úsměv do tváře. Bylo to fakt super a jen co jsme dojeli, dcerka chtěla znova!

Dalším z výletů byla Tatralandia. Je to termální aquapark asi 60km vzdálený od Vysokých Tater. Vyrazili jsme hned po snídani, úplně v pohodě našli cestu přímo až k aqvaparku, zaparkovali, zaplatili vstup, našli lehátko a hurá na skluzavky. Nejprve jsme společně s kamarádem vyrazili na obhlídku terénu. Prohlédli si zvrchu celý prostor, vyzkoušeli jeden lepší tobogán (poznali jste ho, že u něj nebyla moc velká fronta) a pak už zpátky za rodinou, vyzvednutí holek a hurá do bazénů. Musím uznat, že to tady mají krásné, bazény mají různou teplotu, takže jste tu mohli najít i bazén, ve kterém bylo 37°C (tady jsem se skoro uvařil, když jsem čekal na zbytek týmu), ale lidí bylo opravdu moc. Během dne se všude dělali fronty a když jste se chtěli povozit, vystáli jste si v lepším případě půl hodinky na tobogán, který jste sjeli za 17vteřin. Nás to ale tolik neštvalo, protože naše dcerka ocenila i jiné doprovodné akce typu elektrický vláček, dětský řetízkový kolotoč, dětské bazény, nafukovací hrady, maxi trampolíny (taky jsme si zaskákali) a jiné, takže jsme nakonec odpoledne odjeli utahaní, ale spokojení!

Dalším z výletů byla návštěva Spišského hradu. Ještě, než jsme dojeli k parkovišti pod hradem jsme se zastavili na místě Brada, kde jsme našli termální pramen. Bylo to neznačené místo cestou k hradu, kde ze země 2x za den vystříkne pramen asi do výšky 15m. My jsme tedy to štěstí neměli, abychom to přímo viděli, ale na druhou stranu jsme našli poblíž krásnou kapličku a ještě hezčí právě renomovaný kostel. Samotná cesta k hradu byla úmorná, zrovna bylo vedro a my jsme (jak je mým zvykem) zaparkovali na vzdálenějším parkovišti, takže než jsme se vůbec dostali k hradu, byli jsme slušně zpocení. Hrad je opravdu skvostný, areál opravdu obrovský. Neumím si představit, jak to tu muselo být gigantické! Na upravené ploše podhradí se proháněli svišti, takže dcerka byla nadšená ze zvířátek. Prošli jsme si celé hradby a pak už jsme se vydali směr samotný hrad s věží. Výstup na samotnou věž byl po strmých, úzkých schodech, ale ten výhled stál rozhodně za těch pár schůdků! Výhled byl opravdu luxusní a tak když jsme nafotili všechny strany, vyfotili sami sebe i naše známé, mohli jsme zpět dolů na prohlídku místních artefaktů. Mají toho tady opravdu mnoho, takže je na co se dívat, můžete vidět různá brnění, zbraně, děla, mučírnu, kuchyň, církevní místnost a spousty jiného, takže všem můžeme jen a jen doporučit. Kdyby jste toho ještě neměli málo, můžete se stejně jako my ještě vydat k blízkým skalám, kde se natáčel jeden film s draky. I samotný labyrint skal nám nabídne spousty míst, kde můžete nafotit super fotky stejně jako my. Navíc jsme se zde i občerstvili, nabrali poslední síly a vyrazili zpět k autům. I tenhle výlet byl super a tak jsme si odváželi nejen suvenýry, ale i spousty krásných vzpomínek.

Dalším výlet jsme naplánovali s ohledem na nepříliš pěkné počasí do blízké Belianské jeskyně.  Byl to další naplánovaný výlet, takže jsme se těšili na něco jiného, než jsme doposud zažili. Přímo na místě byl maličko problém se zaparkováním, ale vše nakonec dobře dopadlo a nám se podařilo zaparkovat u nedalekého sanatoria. Vyrazili jsme tedy od auta na nepříliš dlouhou cestu k jeskyni. Cestou jdete podél naučné stezky, takže pokud máte zájem, můžete se dozvědět i něco zajímavého. Přímo u jeskyně nás překvapilo, jak dlouho jsme čekali u pokladny na lístek (čekali jsme přes půl hodiny v nepříliš dlouhé řadě, při cestě zpět byla fronta dle našeho soudu tak na 3-4hodiny, proto doporučujeme vyrazit k jeskyni co nejdříve), ale nakonec jsme to přežili a společně s dalšími turisty vyrazili úzkou chodbičkou uměle vytesanou přímo do srdce jeskyně. Tady už na nás čekala průvodkyně, která nám hned na začátku řekla, že nás čeká více, než 800schodů. Jeskyně je to opravdu úžasná. Spousty krápníků, jezírek, vše pojmenované a ke všemu vždy nějaká krátká historka. Celá trasa byla delší, než hodinu a závěrem jsme dorazili k jezírku, kde se někdy pořádaly i komorní koncerty vážné hudby. Na tomhle místě nám byla puštěna z reprobedýnek hudba, která se opravdu libozvučně rozléhala po celé jeskyni. Zážitek to byl opravdu super a tak vůbec nelitujeme, že jsme sem jeli. Cestou od jeskyně jsme se ještě zastavili v místním Spyder parku (provazolezecké centrum), kde si naše dcera mohla vyzkoušet dětskou trasu (prolezla ji 2x nebo 3x) a naše známá trasu pro dospělé. Myslím, že i pro ni to byl zážitek opravdu silný, protože nadšení v očích je vidět i z fotek, kterých jsme i tady pořídili spousty.

Místní dopravní specialitou je „električka“ a tak jsme ani my nemohli vynechat a vydali jsme se směr Štrbské pleso. Po necelé hodince jsme byli na místě a my mohli obdivovat krásu Štrbského plesa. Je to opravdu nádherně čisté jezero. Můžete si zde půjčit lodičku a pokochat se přímo na jezeře nebo jako my vyrazit kolem jezera. Fotky odsud jsou nádherné, takže máme fotky jak s jezerem v pozadí, tak i množství ryb v průzračné vodě. Obešli jsme asi z poloviny jezero a vydali se na další místo poblíž, jenž byly místní skokanské můstky. Vyrazili jsme úzkou pěšinkou (což se nakonec projevilo jako dobrý nápad) směrem vzhůru, pak se proklestili krátkým úsekem mimo cestu, abychom vylezli přímo nahoře u můstků. I tady jsme obdivovali krásy Tater, všude nádherná příroda, klid a hlavně čistý vzduch. Ani turistů tady nebylo moc (přímo u můstků nikdo). Pokochali jsme se krásami přírody a spustili se po strmých schodech směrem k doskočišti. Až tady jsem si uvědomil, jací jsou ti skokani cvoci, že dělají tenhle sport, to chce opravdu odvahu. Po chvilce jsme byli dole nedaleko dalšího cíle, lanovky na Predne Solisko. Nebylo co řešit, koupili jsme zpáteční lístky a hurá na lanovku. Další super zážitek, otevřená sedačková lanovka byla zážitkem i pro dcerku, i pro manželku. Vystoupili jsme z lanovky téměř u chaty, kam jsme si šli dát něco k jídlu, zatímco druhá polovina naší výpravy (Čemíšek s rodinou) se vydala až přímo k vrcholu Soliska. Během hodinky byli zpět, my jsme zatím vyzkoušeli místní super polévky, kynuté knedlíky (jejich název si nepamatuji) a další z místních dobrých piv. Pak už jsme si jen našli malou skálu, kde jsme relaxovali, nabírali síly a čekali, až se vrátí druhá polovina týmu, abychom mohli vyrazit lanovkou zpět a pak už dál k dalšímu cíli, což bylo Popradské pleso. Opět jsme sledovali další naučnou stezku, na ukazatelích byla vidět asi hodinka chůze a tak jsme si říkali, že to bude pohodový závěr dnešního dne. Bohužel tentokráte nás maličko cedule zradila a tak z hodiny byly dvě, ale ani to nevadilo a my jsme se nakonec dostali po horní cestě (byly zde nádherné výhledy, pitná studánka a opět super příroda oproti spodní kratší cestě, kde by jsme byli pořád v uzavřeném lesním porostu) ke kýženému cíli Popradskému plesu. Popradské pleso je krásné tím, že je z každé strany jinak barevné, což se mi opravdu moc líbilo. Voda je tu také krásně čistá, což ale v těhle končinách není nic vyjímečného. Abychom nešli stejnou cestou zpět, našli jsme si jinou cestičku, kde jsme ještě navíc odbočili na místo, které se nazývá Symbolický cintorín. Je to místo s kapličkou a spoustou křížů jako vzpomínka obětem vysokých Tater nebo místních lidí, kteří tragicky zemřeli v jiných horách. Místo je to opravdu zajímavé, ikdyž smutné. Odsud už jsme se vydali po pohodové asfaltové silnici směrem k jedné ze zastávek električky, na kterou jsme po chvilce nasedli a utahaní, ale plní dojmů a zážitků jsme se vydali zpět do penzionu.

Jedním z posledních míst, které jsme na dovolené navštívili bylo nedaleké město Poprad. Opět jsme zaparkovali na okraji města a tak jsme museli asi 20minut jít, abychom našli vytoužený střed města. Cestou jsme se zastavili v jedné maličké, ale krásné kavárně, kde jsme si chvilku odpočinuli, děti si chvilku pohrály a pak už jsme všichni zase putovali dál, dokud jsme zmiňované centrum opravdu nenašli. Samotná promenáda je opravdu krásná, je tu spousty malých obchůdků, laviček, fontán i jiných drobností určených pro turisty. Tenhle výlet byl opravdu krátký a opravdu určený k odpočinku po předchozích náročných dnech.

Bohužel nic není věčné a tyk i my jsme se museli rozloučit s penzionem Kunerád a podniknout další výpravu po krásách Slovenska na letošní dovolené. Jedním z dalších cílů dovolené byl kemp Zlaté písky pod Bratislavou. Ještě předtím, než jsme přijeli na místo, jsme se zastavili na jedné ekofarmě, kde naše ratolesti mohly vidět pár zvířátek jako pštros, jelen, divoké prase a podobné. Pak už jsme zamířili k již zmiňovanému kempu, kde jsme chtěli přenocovat. Když jsme přijeli na místo, prohlédli jsme kemp a usoudili, že je zbytečné platit  tolik peněz za přenocování v kempu, kde se nám moc nelíbilo a tak nás napadlo, že by jsme mohli vyzkoušet vrátit se zpět na ekofarmu a pokusit se domluvit přenocování na farmě. Slovo dalo slovo a nám se opravdu podařilo zajistit přenocování na farmě (za 1/10 cenu oproti kempu), místo bylo luxusní, všude nádherná tráva, uměle vytvořený rybník se spoustou rybářů a hlavně klid a pohoda. Vybalili jsme stany, připravili přenocování a vydali se směrem k místnímu stánku. Tady na nás čekalo překvapení ve formě smažených hýků (opravdu výborná ryba bez kostí jen s páteří). Lepší rybu jsem v životě nejedl. Každý dostal 2velké porce ryby, ale každý je celé snědl. Bylo to opravdu nezapomenutelné a bylo to za pár Eur, prostě super. Brzy ráno jsme se nasnídali, sbalili věci a vyrazili jsme směr Česká republika.

Samostatnou kapitolu bych rád věnoval místní kuchyni. Jeli jsme sem, abychom si užili a vyzkoušeli místní speciality a tak jsme v různých kolibách a restauracích vyzkoušeli třeba živánek (místní tradiční jídlo, u nás známé jako špíz), čekal jsem tedy něco víc, ale i tak jsem byl spokojený. Dalším z jídel byla grilovaná specialita mas, vuřtů a jiných pochutin společně se zeleninou typu okurek, paprik, feferonek a jiného. Grilovaného hýka jsem již popsal výše, ale ta dobrota se mi prostě pořád vrací na jazyk. Super jídlo na vysokohorských chatách byly polévky, třeba česnečka, zelňačka a jiné, také zmiňované kynuté knedlíky plněné jakousi hnědou hmotou připomínající čokoládu, ochutnali jsme i halušky, bohužel v ne moc dobré restauraci, takže pocity byly smíšené. Také jsme vyzkoušeli nespočet sýrů jako například korbačíky, grilované sýry, různé kozí sýry a jiné. Z místních piv jsme ochutnali pivo Zlatý Bažant, Šaryš (světlý, tmavý), Corgoň, Smädný mních a nesmím zapomenout ani na kořalku a jejich užasnou „slivovici“ Spiš a to ve „verzi“ borovička, čerešňa, marhuľa a v neposlední řadě nezapomenutelný Tatranský čaj (místní pálenka z lihu, skořice a něčeho, podávaného v zapálené formě přibližně 70% alkoholu).

Závěrem mohu jen napsat, že Slovensko se nám opravdu líbilo a určitě je tu ještě tolik míst, že stojí za to sem ještě někdy přijet. Ikdyž máme opravdu moc rádi dovolené u moře, rozhodně nelitujeme toho, že jsme jeli do Vysokých Tater!!!

 

popradske-pleso.jpg



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

HM

(Bobik, 18. 9. 2010 12:18)

HM Dobře ty krásně se to četlo